příběhy rodů

Rohozov a statek Ovčínek

Malá ves u Chyšek, kde se za tři sta let sešli svobodníci, poddaní sedláci, podruzi, Židé i rytíři – a kde na statku čp. 5 hospodařili Čapkové, Koutníci a Mrzenovi. Podle Kroniky Rohozova.

Tahle kapitola vychází z Kroniky Rohozova. Kroniku založil roku 1875 Josef Růžička pro sedláka Františka Chochole a roku 1975 ji podle gruntovních knih, matrik a urbářů velmi podrobně doplnil kronikář z rodu Vránů. Autor sám napsal, že „není druhé tak malé obce v Čechách, která by o své historii tolik věděla“. Vybrali jsme z ní to, co se týká vzniku vsi, statku Ovčínek a našich předků, a k tomu pár lidských příběhů. Kde se kronika rozchází s matrikami, držíme se matrik.

Dvorec pánů z Rohozova (13.–16. století)

Rohozov leží v jižních Čechách mezi Milevskem a Chyškami, „na svahu velké výšiny“, odkud je za jasného dne vidět až na Šumavu. Na počátku nestála žádná ves, jen jediný svobodnický dvůr se sadem, rybníčky a ovčínem. Dvůr patřil drobným zemanům Rohozkům a podle nich dostal jméno. V berní rule z roku 1654 se ves píše „Roháčov“. Kronikář klade vznik dvorce do první poloviny 13. století. Byl to prostý dřevěný dvůr bez opevnění s asi 35 hektary polí.

Kolem roku 1390 je doložen Budilov z Rohozova, po něm Čáslav a sestry Jitka a Kunka. Rohozovští neměli erb a „žili bez styku s okolím, lopotíce se na zděděném statku“. Sousední ves Střítež patřila rodu Deymů ze Stříteže, kteří měli v erbu stříbrnou husu. Beneš a Mrakeš ze Stříteže podepsali roku 1415 slavný stížný list proti upálení Mistra Jana Husa. O pět let později, 23. dubna 1420, vypálilo Žižkovo vojsko na tažení k Milevsku farní kostel v Chyškách, kam Rohozov patřil.

Rohozov byl od počátku napůl rozdělený. Jižní polovina patřila svobodníkům, severní poddaným tvrze ve Stříteži. Střítežští páni založili někdy před rokem 1500 na nejrovnějších polích poplužní dvůr, tedy panský statek obdělávaný robotou. Stál přesně tam, kde je dnes čp. 5 – Ovčínek. Pole kolem se dodnes jmenují Plužiny, protože se tu oralo těžkým pluhem, kdežto na kamenitých Radlinách jen rádlem. Roku 1550 jsou jako svobodníci zapsáni bratři Pavel a Jakub Rohozkové a pak rod na sto třicet let mizí.

Ovčín po třicetileté válce (1601–1708)

Roku 1601 už se v listinách mluví jen o „dvořišti u Rohozova“: poplužní dvůr zanikl, snad vyhořel. Rohozov pak připadl k panství Vlksice. Třicetiletá válka zpustošila kraj tak důkladně, že poddanský grunt v Rohozově roku 1654 v berní rule vůbec není, ani jako „pustý“. Ze svobodníků zbyl jen Martin Dub s dvěma koňmi a třemi kravami.

Po roce 1637 zřídila vrchnost na místě starého dvora panský ovčín, soubor primitivních kolib, přístřešků a výběhů. Odtud pochází jméno Ovčínek. V letech 1690–1701 tu žil ovčácký mistr Ondřej Němeček s rodinou. Roku 1689 koupil celé panství strahovský klášter a Rohozov od té doby patřil premonstrátům z Milevska.

Vznik statku Ovčínek (1708–1748)

Na počátku 18. století vrchnost ovčín zrušila a přenesla do dvora Jednota. Na jeho místě usadila chalupníka: urbář milevského kláštera říká, že „kdežto někdy panský ovčín bejval“, byli „pro opatrování panských polí a luk 2 chalupníci osazeni“. Jeden dostal dnešní čp. 3, druhý čp. 5. Na Ovčínek přišli Pilařové ze Záluží: Matouš (1708), Jan (1717) a Jakub (do 1736). Název „vulgo z Ovčínku“ je v matrice poprvé zapsán 30. března 1725.

Roku 1728 vrchnost zrušila nedalekou ves Skoronín (podle pověsti v ní všichni vymřeli na mor). Při té příležitosti dala oběma rohozovským chalupníkům dědičně zbylá panská pole a „z chalupníků potažníky učinila“. Každý dostal asi 14 hektarů, stejné díly v Plužinách, Radlinách, Hlinách i Na Návoze. Tím vznikly dva selské statky, čp. 3 a čp. 5, které si byly výměrou rovné ještě v katastru z roku 1748.

Koncem dvacátých let 18. století vzal Jan Pilař do podruží Václava Čapka s ženou Annou, nejspíš příbuzného z Čapkovského gruntu v Záluží – v roce 1731 tu dali pokřtít dceru. Po Pilařích se na Ovčínku vystřídali Matěj Šejba, který byl „pro zlodějství z gruntu sehnán“, a Václav Novotný. Roku 1748 statek za 34 kop koupil Martin Čapek, syn zemřelého Šimona Čapka, hospodáře na gruntu čp. 8 v Záluží. (Kronikář ho považoval za syna podruha Václava, ale matrika to vyvrátila.) Jak to bylo dál s Čapky, vypráví příběh Čapků.

Křest Veroniky Čapkové (1748)

Zámeček, kaple a pivovárek (1721–1759)

Zatímco na Ovčínku se rodilo selské hospodářství, v jižní, svobodnické polovině vsi se odehrávala krátká „šlechtická“ epizoda. Svobodníci Dubové se zadlužili a roku 1717 prodali dvůr kvůli „patnáct let neplaceným kontribucím“. Roku 1721 ho koupil rytíř Jan Kryštof Malovec z Malovic, pán Malé Chyšky, a na šest let sem přenesl své sídlo. Postavil jednopatrový zámeček s pěti pokoji a slaměnou střechou, kapli a pivovárek a jako první dal opravit cesty po vsi. Jeho dětem byli za kmotry hrabata Kinští.

Po něm koupila Rohozov roku 1727 Rosalie Morelová de Letin. Její rodina žila „na vysoké noze“, s hostinami a návštěvami hrabat, přestože celé „panství“ mělo 16 hektarů. Paní Morelová ale „měla cit i s chudým lidem“: roku 1731 šla za kmotru mrtvě narozenému dítěti chudých služebníků. Ve stejném roce byla služebná z jejího zámečku kmotrou malé Dorothey Čapkové, dcery podruhů z Ovčínku. Po smrti paní Rosalie (1746) šel dvůr do dražby a koupil ho Martin Hollstein, jinak Pánek. Ten chtěl „míti mnoho a nedosáhl ničeho“: roku 1753 prodal čp. 2 Janu Chocholovi a roku 1759 zbytek věřitelům. Zámeček se slaměnou střechou zchátral a do roku 1875 z něj zbyly jen trosky.

Kronikář to shrnul takto: v malém Rohozově „sešla se celá tehdejší společnost, od čeledínů a podruhů, těch nejchudších z chudých, přes Židy, poddané sedláky a svobodné sedláky až po Urozené Pány, rytíře, barony a hrabata“. Na návsi totiž stála i roubená „Židovská chalupa“ čp. 8, kde po roce 1720 bydleli Israel Samuel a Samuel Israel a ještě roku 1836 Žid Josef Polák.

Koutníci z Dobřemilic

V sousedních Dobřemilicích hospodařil na gruntu čp. 10 už roku 1654 Václav Koutník. Podle kroniky se dožil 85 let a zemřel roku 1718. Jeho potomci se rozrostli na půl vsi. Kronikář sleduje naši větev takto: Matěj (hospodář na čp. 10 v letech 1721–1735) → jeho syn Vít, který žil jako podruh na chalupě čp. 8 → Vítův syn Vojtěch, který roku 1772 koupil chalupu čp. 7 → Josef zvaný „Havlásek“ → Jan, který roku 1832 chalupu prodal a odešel do Přeštěnic. Janův syn Jakub se pak roku 1842 přiženil na Ovčínek.

Sňatek Matěje Koutníka a Anny Buriánové (1704)

Gruntovní knihy dávají nahlédnout do života sedláků. Při každém dělení dědictví si vrchnost brala podíl jako další dítě: „ten dostane podíl tolik, ten také tolik, a milostivé vrchnosti rovného dílu“. Celé hospodářství Koutníků na čp. 10 (asi 11 ha) mělo roku 1781 dva voly, dva býčky, kobylu s hříbětem, krávu, jalovici, tele, ovci, skopce a prasnici, k tomu dva vozy, saně, pluh, dvě radla a dvoje brány. Vše bylo oceněno na 50 kop. Jiří Koutník z čp. 10 zemřel 14. dubna 1785, přesně v den svých 73. narozenin.

Ne všichni Koutníci byli vzorní poddaní. Matěj Koutník byl roku 1698 „přistižen při rybniční krádeži, polapen a arestýrován“ a jeho syn Václav byl roku 1736 vyhnán z chalupy „pro krádež na panském mlatě“.

Robota a poddanství

Sedlák z Rohozova robotoval v polovině 18. století tři dny v týdnu se spřežením na panském, tři dny pracoval na svém a v neděli chodil do kostela do Chyšek. Platy odváděl vrchnosti dvakrát ročně, o svatém Jiří a o svatém Havlu. Chalupa měla slaměnou střechu a udusanou hliněnou podlahu, černou kuchyni a pec, která byla zároveň hlavní rodinnou postelí. Peklo se jednou týdně, čtrnáct bochníků naráz. Hospodáři se ještě kolem roku 1800 podepisovali křížky. Teprve děti, které chodily do školy zavedené za Marie Terezie, uměly číst a psát.

Roku 1785 zrušil Josef II. milevský klášter a panství převzala státní správa. Od roku 1801 se robota dala vykoupit ročním platem a postupně klesla na den a půl týdně. Kronikář říká, že po roce 1815 nastaly pro sedláky „časy vpravdě idylické“. Roku 1848 bylo poddanství zrušeno. Na začátku 19. století byl Rohozov nejlidnatější vsí v okolí: v devíti domech tu žilo vždy aspoň šedesát lidí.

Na okraji: podruzi, žebráci a lidé bez domova

Vedle sedláků žili v každé vsi lidé bez vlastní střechy. Kronikář jim věnoval nečekaně mnoho místa.

Podruh neměl dům ani půdu. Čeledín spal „v koutě ve chlévě na slámě“ nebo v roubené komoře bez oken. Ženatý podruh dostal komoru u chléva či stodoly, „která jen málokdy měla okno a kde se ani vařit a topit nedalo“, a žil v ní do smrti, protože žádné důchody neexistovaly. Podruzi se často stěhovali. Bartoloměj Koutník vystřídal za pět let tři cizí chalupy (Dobřemilice 1778, Rohozov 1780, Střítež 1783) a každé jeho dítě se narodilo jinde. Jeho rod „se již z podruží nedostal“. Ze strachu z takového osudu prodal roku 1717 svobodník Matouš Dub svůj díl dvora výměnou za doživotní byt, „aby na svá stará kolena po podruží potloukati se nemusil“.

Kdo už nemohl pracovat, šel žebrat. Ve Vlksicích převzal roku 1746 chalupu syn Jan Svoboda, „protože otec Jiří se oddal na žebrotu“. Žebrota se nevyhnula ani našim Čapkům: v listopadu 1818 zemřela přímo na statku čp. 5 „Dorota Čapková, žebračka“, podle zápisu osmasedmdesátiletá, nejspíš neprovdaná sestra hospodáře Jana. Útočištěm chudých se staly obecní pastoušky, chaloupky pro obecního pastýře, které „bývaly útočištěm lidí chudých a nemajetných, kteří neměli kam jít“. Po roce 1850 se o každého musela postarat jeho domovská obec. Staré podruhy obvykle shromáždila v pastoušce, „a aby nemuseli jít přímo žebrat, dávala jim rozpisy, který statek jim který den poskytne stravu“. V Rohozově stála obecní pastouška čp. 4, jedna světnice s chlévem a sklípkem. Dnes z ní zbylo jen pár rozvalených zdí mezi kaplí a čp. 1.

Nejsmutnější je osud Vránů ze sousedního čp. 3. Mladší syn Jan Vrána (1813–1883) nechtěl strávit život „celoživotní dřinou podruha“. Vyžádal si na panském úřadě vandrovní list a jako krejčovský tovaryš odešel do světa. Od roku 1841 žil v Praze. V dubnu 1848 podepsal protest krejčovských pomocníků proti třináctihodinové pracovní době. Pak byl krejčím a domovníkem ve starém domě v Kaprově ulici a zůstal „po celý život nemajetný“. Domovské právo si ponechal v Rohozově, a tak když onemocněl, platila jeho léčení obec Střítež. Zemřel roku 1883 ve Všeobecné nemocnici a v Rohozově se o tom dozvěděli až po roce. Jeho syn Josef, obuvník a domovník, „žil v dosti velké bídě“ a zemřel v 74 letech „přímo na ulici“. Jeho synovec, také Jan Vrána, roku 1866 prodal zadlužený grunt a odešel do Ameriky, „kde se veškerá stopa po něm ztratila“. Podle pověsti „mu zbyly místo gruntu jen oči pro pláč“.

Nemoci, války a požár

Nemoci přicházely ve vlnách. Na jaře 1772, po neúrodných letech, zemřelo v Rohozově během pár týdnů několik lidí. Kronikář mluví o epidemii, snad choleře. Lidé umírali na „souchotiny“ (tuberkulózu), „otok“ (vodnatelnost při nemoci srdce), „hlavničku“ (tyfus) a malé děti na „psotník“. Vojna trvala čtrnáct let a brali se na ni hlavně čeledíni a podruzi. Jakub Vrána z čp. 3 byl odveden roku 1787, vrátil se po čtrnácti letech a jako první v Rohozově začal pěstovat brambory, kterým se tehdy říkalo „erteple“. Roku 1744 táhla krajem pruská vojska a roku 1866 sem Prusové zavlekli choleru.

V sobotu před svatodušními svátky roku 1881 vyhořely statky čp. 1 a 7 a Židovská chalupa. Podle pověsti oheň založil ze msty „jiný chasník“ kvůli dívce. Ještě téhož roku a příštího stavěl Josef Mrzena na Ovčínku místo staré dřevěné chalupy novou zděnou, která stojí dodnes.

Ovčínek v 19. století: sirotci a „starý Daněk“

Čapkové hospodařili na Ovčínku přes sto let. Roku 1842 si dceru Františka Čapka Kateřinu vzal osmnáctiletý Jakub Koutník z Přeštěnic. Kolem roku 1850 postavil na statku východní komory a sýpku, podle kronikáře historicky nejcennější část dvora. Oba manželé ale zemřeli mladí, Kateřina v prosinci 1858 a Jakub v květnu 1862. Kronikář soudí, že „dřinu na statku v první svobodné selské době přeháněli“.

Křest Kateřiny Čapkové (1822)

Sirotkům byl ustanoven poručníkem bohatý soused František Chochole z čp. 2, kterému se říkalo „starý Daněk“. Podle pověsti začal na Ovčínku hospodařit pro sebe. Když se Josef Mrzena přiženil a odešel na čas domů, přijel Daněk s vozem a odvezl ze stodoly pšenici: „dal jsem osivo, sám jsem zasel a sklidil, tedy i úroda je moje“. Od ženichů osiřelých dívek chtěl prý za svolení ke sňatku 200 zlatých „zápisného“. Proto příbuzní tak spěchali sehnat na statek vlastního hospodáře. V lednu 1863 si devatenáctiletý Josef Mrzena vzal nejstarší Kateřinu Koutníkovou.

Sňatek Josefa Mrzeny a Kateřiny Koutníkové

Na Ovčínek se tedy hospodář přiženil potřetí po sobě: po Jakubu Vlkovi, Martinově zeti, který statek spravoval 1771–1781 a Jakubu Koutníkovi (1842) to byl Josef Mrzena. Vesnice si z toho udělala pověst. Josef chodil hospodařit i na svůj rodný statek a s Kateřinou měl deset dětí. Jedním z nich byl náš Jan Nepomuk, „syn, který se stal řezníkem v Praze“, jak ho kronika jmenuje. Jejich osudy vypráví příběh Mrzenů.

Křest Jana Nepomuka Mrzeny

Ve 20. století

Statek převzal roku 1905 syn Alois Mrzena. Kolem roku 1900 chtěl odjet do Ameriky jako jeho sestra a měl už vyřízené doklady. Rozmyslel si to, „že se tehdy potopila nějaká velká loď“. V srpnu 1914 odešli z Rohozova na frontu tři mladí muži, Rudolf Svatoš, Ladislav Chochole a František Moravec, a žádný se nevrátil. Rudolf prý při loučení řekl, „že určitě se již domů nevrátí“, a padl v Srbsku 5. listopadu 1914. Elektřinu dostal Rohozov až v zimě 1954–1955. Alois zemřel 18. září 1945 a statek převzal jeho syn Ladislav.

Když roku 1975 kronikář psal své doplňky, mohl zapsat, že statek čp. 5 drží potomci Martina Čapka „po přeslici“ už 226 let, z toho samotní Mrzenovi 111 let.

Pramen: Kronika obce Rohozov (J. Růžička 1875, doplněk z rodu Vránů 1975), díly 1–3. Údaje kroniky o Koutnících jsme ověřili v chyšeckých matrikách: sňatek Matěje Koutníka (16. 11. 1704, kronika má 1. 11.), křest Víta (13. 6. 1706), Vítův sňatek s Dorotou, vdovou po Janu Charvátovi ze Stříteže (15. 11. 1729), křest Vojtěcha (30. 3. 1737) a jeho sňatek s Kateřinou Pancovou (15. 11. 1763) – v matrikách se rod píše „Kautnik“. Že byl Vojtěch otcem Josefa „Havláska“, víme zatím jen z kroniky. Data svateb 1842 a 1863 i úmrtí Martina Čapka (31. 10. 1771, kronika „asi 1773“) jsou podle matrik (kronika uvádí 4. 4. 1843 a 11. 11. 1863).

Další příběhy rodů

Příběh ZelenkovýchOd chalupníků z Nové Vsi a tkalců z podkrkonošské Lomnice přes vesnické učitele na Mělnicku až po pražského dispečera – sedm generací a jedno jméno, které se cestou změnilo ze Zelinky na Zelenku.Příběh PokornýchVojenský muzikant z Křenku, sedmnáctiletá nevěsta z moravských Koryčan, drogista ze Žižkova a učitelka, která nikdy neopustila rodinu – tři generace Pokorných mezi Brandýsem a Kunraticemi.Příběh MrzenůSedláci od Milevska, deset dětí na statku v Rohozově a řezník, který odešel do Prahy – Mrzenovi od Něžovic až po žižkovskou modistku Vlastu.Příběh BendovýchFamilianti z Kluků, syn, který se stal řídícím učitelem, krejčovská dcera z Veltrus a vdova z Ondřejova – rod babičky Jaroslava Zelenky.Příběh HeřmanovýchEvangelický švec a vysloužilec, katolická mlynářka z Kutné Hory, hajný z Vápna a švadlena z Bubenče – rod Boženy Heřmanové, babičky Jiřího Zelenky.Příběh MayerovýchPražští truhláři, dvojčata ze Spálené ulice, obchodník, který skončil v Drážďanech, a jeho syn – raněný desátník, který dal své jméno cizí dívce.Příběh ŠišmovýchKovářův syn z Nedvědic, domkáři z Koryčan, dva hroby v jednom roce a sirotek, který odešel do Prahy – moravská větev Pokorných.Příběh KotkovýchSedláci z Vinoře, chalupníci z Ostrova a rolníci ze Záp u Brandýsa – rod Anny, matky Vlasty Mrzenové, která se ve dvaatřiceti vdala za žižkovského uzenáře.Příběh Ledvinů a ŠírůChalupníci a familianti ze Stránky u Brandýsa – sousedé z čísel 10 a 14, mladá vdova, která se vdávala třikrát, a dvě svatby, které spojily Ledviny s Kotky.Příběh SrbkovýchSedláci z Předboje čp. 5, ovčáci Kotrbové a dvě století na jednom statku – nejstarší doložená větev rodokmenu.Příběh ČapkůZe Záluží na Ovčínek – jak se rod Čapků usadil na statku v Rohozově u Chyšek a hospodařil na něm přes sto let, až statek přešel na Koutníky a Mrzeny.Kaudelkové z KosmonosRychtář Pavel, zahradníkova dcera ze zámecké zahrady, baráčník Vojtěch a domkáři Dutíkové z Bradlce – nejstarší větev Heřmanových, sahající až do roku 1673.Klementové z Budohostic a VeltrusSvobodníci z Budohostic, porodní bába Anna, knížecí myslivec Vacek a krejčí Jan z Veltrus – rod Marie Klementové, babičky Jaroslava Zelenky.Havláskové z DobřemilicKoutníci, kterým se říkalo podle chalupy, sedlák Jan z Přeštěnic a dva pohřby v jednom jaru – rod Kateřiny Koutníkové, prababičky Vlasty.Viktor Mayer a továrna na nábytekNejmladší syn truhláře Michaela Mayera postavil velkou pražskou továrnu na nábytek, dodával stolařské práce pro Národní muzeum – a po třiceti letech stál před soudem pro úpadek.Veškrnové a Černí z KřenkuRychtáři a sedláci z vesnice u Staré Boleslavi – pět generací od svatby v roce 1694, dva Josefové Veškrnové, otec, který zemřel šest dní po křtu syna, a kmotra ze špitálu.Šorfové a Svatí z PeckyRychtářův syn ze Žďáru, dvě sestry Pokorné z Nové Vsi, tkalci z Pecky pod Kozákovem a svatba, ke které bylo třeba povolení konzistoře.