Zajímavosti z rodokmenu
Co nás při hledání nejvíc překvapilo – nejstarší předek, spojené větve, řemesla a osudy.
Zajímavosti jsou seřazené po rodech. Celé vyprávění o každém rodu najdete v Příbězích rodů.
Zelenkové
Chalupa s kovárnou v Nové Vsi (1758)
Podle gruntovních knih, které v roce 1929 přepsal do místopisu obce Josef Jan Fučík, koupil Josef Zelenka v roce 1758 chalupu v Nové Vsi u Lomnice (dnes čp. 13, dříve čp. 9) od starého kováře Jana Havelky za 110 zlatých; 60 zlatých zaplatil hned. Kovář si do smrti vymínil byt, kousek trávníku s devíti švestkami, dva záhony na zelí, svou kovářskou dílnu („veršťat“), kozu a slepici – zemřel ale hned následujícího roku. V roce 1792 převzal chalupu syn František za 150 zlatých a po jeho smrti v roce 1827 vnuk Josef už za 600 zlatých. Zelenkové na čp. 13 hospodařili přes 150 let, ještě v roce 1910 ji převzal další Václav Zelenka; mezitím, v roce 1890, chalupa vyhořela.
Svatba s povolením biskupské konzistoře
Když si tkadlec Jan Zelinka z Lomnice nad Popelkou v červenci 1871 bral Marii Šorfovou z Pecky, nestačily ohlášky. Snoubenci byli pokrevní příbuzní ve třetím stupni a museli si od královéhradecké konzistoře vyžádat dispens. Stopa vede k rodu Pokorných z Nové Vsi u Lomnice: Janova babička i Mariina babička se obě narodily jako Pokorné právě tam – a byly to vlastní sestry, Anna (1782) a Barbora (1789), dcery Josefa Pokorného a Barbory Bernartové. A nebylo to poprvé: už 11. listopadu 1776 si Josefův bratr Jiří Pokorný bral v Nové Vsi Annu Zelenkovou – a i tehdy farář zapsal dispens pro pokrevenství ve 3. a 4. stupni. Svědkem byl tkadlec Josef Zelenka. Pokorní a Zelenkové z Nové Vsi se tak prolínali po celé století. Nevěstě bylo 21 let, a protože byla podle tehdejšího práva nezletilá, otec Ignác Šorf souhlas se sňatkem stvrdil do matriky vlastním podpisem.
Domek čp. 92 v Lomnici
V lomnickém domku čp. 92 žily nejméně tři generace Zelinků (Zelenků) – tkalci a domkáři. Narodil se tu Jan (1845) i jeho syn Václav (1872), budoucí učitel, se kterým rod odešel z Podkrkonoší.
Ze Zelinků Zelenkové
Ještě v roce 1898 písař v Liblicích zapsal učitele Václava jako „Zelinku“, stejně jako všechny jeho předky v Lomnici. V Šemanovicích už se psal Zelenka – a tak se jmenují i jeho potomci.
Těžký rok 1914 v lhotecké škole
Řídící učitel Václav Zelenka bydlel se svou druhou ženou Boženou přímo ve škole v Lhotce u Mělníka. V květnu 1914 se jim narodila dvojčata Václav a Jiří, ale ani jedno nepřežilo víc než den. O necelé dva měsíce později, 2. července 1914, zemřela i Božena. Válka začala o pár týdnů později. V říjnu téhož roku se dvaačtyřicetiletý vdovec oženil potřetí, s Marií Blahoutovou, a v Lhotce učil až do roku 1929.
Mobilizace 1921 a poslední lístky na chleba
Lhotecký kronikář do pamětní knihy vlepil i úřední papíry, které přišly na obec – v době, kdy tu byl řídícím učitelem Václav Zelenka. Mezi nimi je telegram „Mobilisace nařízena. První den mobilisační jest 27. říjen 1921“, podepsaný prezidentem T. G. Masarykem a ministrem národní obrany Udržalem, a přípis okresního hejtmana z Mělníka, aby starosta okamžitě vyvěsil vyhlášky ve všech osadách. Šlo o druhý pokus bývalého císaře Karla vrátit se na trůn v Maďarsku. Podle kronikáře „včasným a správným provedením mobilizace Maďarsko zastrašeno“ a Dohoda Karla odvezla do vyhnanství na ostrov Madeira; mobilizace byla koncem října odvolána. Na podzim téhož roku skončily i přídělové lístky na chleba a cukr, „poslední to trapné pozůstatky válečné“ – i ty v kronice zůstaly vlepené, s razítkem obce Lhotka. Už v březnu 1919 se přitom kolkovaly staré rakouské bankovky československými kolky, než byly vydány nové peníze.


Bendové
Dvě nevěsty, jejichž otcové museli podepsat souhlas
Václav Zelenka si v roce 1898 vzal devatenáctiletou Růženu Bendovou, dceru svého nadřízeného, řídícího učitele v Liblicích. I tady musel otec nevěsty do matriky vlastnoručně připsat souhlas – stejně jako o 27 let dřív Ignác Šorf u Václavovy matky: „Své nezletilé dceři Růženě dávám k zamýšlenému sňatku s p. V. Zelinkou své otcovské svolení.“
Z familiantů učitelem
Václav Benda se narodil v roce 1843 v Klucích u Mnichova Hradiště v rodině familianta – drobného hospodáře na kousku panské půdy. Vystudoval na učitele a dotáhl to až na řídícího učitele v Liblicích. Na jeho druhé svatbě v roce 1897 byl svědkem mladý libický podučitel Václav Zelenka – o dva měsíce později už byl jeho zetěm.
Strýc Štěpán a mladý Antonín Dvořák
Štěpán Benda (1817–1903), syn familianta Filipa Bendy z Kluků a bratr pradědečka Václava, začínal v roce 1836 jako pomocník učitele Václava Liehmanna ve Vepřku a už tehdy si založil vlastní lidovou kapelu, která hrávala po celém Mělnicku, Kralupsku i Slánsku. V roce 1840 přešel do Veltrus, kde učil, byl varhaníkem a postavil se do čela veltruské kapely – ta existovala od poloviny 18. století a měla až 25 hudebníků. Hrávala v kostele, na lidových zábavách i na slavnostech v zámeckém parku hrabat Chotků; Štěpán sám býval zván na zámek hrát komorní hudbu vedle hraběte Jindřicha Chotka a skládal mše a drobné skladby, které se dnes ztratily. Podle pamětníků v jeho kapele hrál na citeru František Dvořák, otec skladatele, a Antonín Dvořák Bendu ještě jako slavný skladatel ve Veltrusích navštěvoval a pro jeho kapelu prý napsal několik drobností. Školu vedl až do roku 1889, kdy mu zemřela manželka Rosina, známá v okolí tím, že pomáhala chudým a nemocným. Od císaře dostal zlatou záslužnou medaili a byl čestným občanem Veltrus i několika okolních obcí. Do Veltrus přivedl i synovce Václava, který tu v roce 1868 začínal jako podučitel. Zemřel 30. prosince 1903, „u věku právě dokonaných 86 let“, jako „senior učitelstva okresu slánského“; pohřben je na veltruském hřbitově. (Místní autoři – web obce Veltrusy a O. Špecinger v týdeníku Mělnicko 1/2008 – píšou, že ho Dvořák spolu s nelahozeveským učitelem Josefem Spitzem vzal za předlohu kantora v opeře Jakobín; dvořákovská literatura ale za hlavní předobraz obvykle považuje zlonického učitele Antonína Liehmanna.)
Škola, která chrlila kantory a muzikanty
Děti z Kluků chodily do školy ve Skalsku. Podle kroniky obce, kterou v letech 1878–1882 sepsal řídící učitel Alois Velvarský, tu v letech 1806–1843 učil Němec František Hampe – a „hudebníků za této doby odchovalo se opravdu síla veliká“, Hampe vychoval i „takových učňů stavu učitelského mnoho“. Do jeho školy chodili právě bratři Štěpán (* 1817) a Václav Benda (* 1820): Štěpán se stal učitelem a kapelníkem ve Veltrusích, Václavův syn Václav řídícím učitelem v Liblicích. Podučitelé si tehdy podle kroniky přivydělávali „hraním po hospodách“. (Kronika obce Skalsko, SOkA Mladá Boleslav, eBadatelna, s. 53–64.)
Kluky vyhnaly exekuční komisi
V letech 1810–1814 se obyvatelé Skalska a Kluků přeli s vrchností o urbářní poplatky a přišla vojenská exekuce. „V Kluku však se občané statečně bránili a zkrátka celou komisi různými zbraněmi z obce vyhnali,“ zapsal kronikář. V roce 1820 pak obec žádala o pomoc samotného císaře Františka I. Děti familianta Filipa Bendy byly tehdy malé – Štěpán se narodil v roce 1817, Václav v roce 1820. (Kronika obce Skalsko, s. 141–146.)
Odkud se vzali „familianti“
Servité ze Skalska měli v Klukách panský dvůr, složený ze dvou starých statků (pole se dodnes říká „v Kroupovici“). Za Josefa II. byl dvůr zrušen, jeho pole rozparcelována mezi lidi z Kluků a Skalska a z materiálu zbouraného dvora postavili evangelický kostel v Kovanci. Drobní držitelé této panské půdy se v urbáři z roku 1789 jmenují „Dominicalisté“ – a právě takovým „familiantem“ byl i Filip Benda na Klukách čp. 28. V témže urbáři je v Klukách zapsáno několik Bendů, Jan Barta (rod Filipovy ženy Anny) a na čp. 8 „Josef Mühl, Dominicalist“ – předek Mílů, z nichž pocházela Anna Mílová, žena Václava Bendy st. (Kronika obce Skalsko, s. 109–121 a 183–186.)
Skladatel Felix Benda ze Skalska
Kronika mezi rodáky uvádí „výtečného varhaníka“ Felixe Bendu, narozeného kolem roku 1700 ve Skalsku, varhaníka u servitů u sv. Michala v Praze a skladatele barokních oratorií (1760–1762), který zemřel roku 1768 v Praze. Zda byl příbuzný s klukovskými Bendy, nevíme – ale hudební nadání se v rodině zjevně neztratilo.
Ves bez vrchnosti
Klementové pocházeli z Budohostic u Chržína – svobodnické vsi. Její obyvatelé nebyli poddaní žádné vrchnosti a nemuseli chodit na robotu; v matrikách se proto píše „ze svobodné obce Budohostic“. Jan Nepomuk Klement tu žil v domku čp. 13, jeho otec Karel hospodařil na čp. 8.
Vdova porodní bábou
Když Jan Nepomuk Klement v listopadu 1827 zemřel – jen měsíc po devítiletém synovi Josefovi –, zůstala Anna Kaulová sama s dětmi. Uživila se jako obecní porodní bába: v letech 1829–1837 ji budohostické křty uvádějí u porodů jako „Anna Kliment z Budohostic N. 13“.
Rozálie, nebo Augustina?
U křtu Marie Klementové roku 1847 zapsal farář babičku z matčiny strany jako „Augustinu“. Svatební zápis jejích rodičů z roku 1806 ale jasně říká Rozálie (příjmení čteno Hořejší či Horčičková) – a stejně ji uvádí i znovu přečtený oddací zápis dcery Alžběty z roku 1840. Farář se při křtu vnučky nejspíš spletl.
Vdovec z Kadlína
Josef Benda z Kadlína, praotec Bendů z Kluků, prožil v roce 1767 smutné jaro. Pátého května mu zemřela tři dny stará dcerka Dorota a 22. června i její matka Kateřina, nejspíš na následky porodu. Na statku zůstal sám, a tak se už 20. července, necelý měsíc po pohřbu, oženil znovu s Ludmilou Šindlerovou. Na vesnici to tehdy nebylo nic neobvyklého: hospodářství bez hospodyně nešlo vést. Ludmile samotné rok předtím zemřela Alžběta, žena jejího otce, nejspíš její matka. S Ludmilou pak rodina přešla z Kadlína do Kluků.
Klementové a Kaulové
Nevěsta, které bylo sedmnáct
Anna Kaulová se v listopadu 1803 v Budohosticích vdávala za Jana Nepomuka Klementa a farář jí do matriky zapsal 19 let. Pokřtěna ale byla 27. prosince 1785 – u oltáře jí tedy chybělo pár týdnů do osmnácti. Dívky pod 24 let potřebovaly souhlas otce; Jiří Kaula žil, a tak se věk nejspíš jen „zaokrouhlil“.
Poddaní pražského špitálu
Budohostice platily za svobodnickou ves – část jejich obyvatel ale patřila vrchnosti, a to nečekané: Matěj Kaula a jeho nevěsta Magdalena Žatecká byli v roce 1753 zapsáni jako poddaní špitálu Obrácení sv. Pavla na Starém Městě pražském. Pražské špitály vlastnily venkovské statky a z jejich výnosů živily chudé a nemocné.
Sirotek z velké rodiny
Když se Magdalena Žatecká v roce 1753 vdávala za Matěje Kaulu, byla už sirotek. Teprve chržínská matrika ukázala, odkud pocházela. Její otec Jakub Žatecký si v červnu 1708 vzal Annu, dceru Martina Hoffmanna z Budohostic, a Magdalena se jim narodila 26. srpna 1720. V rejstříku pokřtěných je pod jménem Žatecký z Budohostic mezi lety 1709 a 1740 kolem patnácti dětí, jméno Jakub mezi nimi čtyřikrát. Jestli všechny patří Jakubovi a Anně, ještě ověřeno není, ale jiný Žatecký se v Budohosticích té doby neobjevuje.
Mayerové
Dům čp. 43 v Pacově
Ševcova dcera Anna Holterová se v srpnu 1783, devatenáctiletá, vdala za vdovce Václava Ambrože, pacovského soukeníka a měšťana – bylo mu kolem osmapadesáti. Manželství trvalo jedenáct měsíců: Ambrož zemřel v červenci 1784 „ze souchotin“. Mladá vdova s domem čp. 43 se pak v únoru 1785 provdala za pětadvacetiletého řezníka Václava Linharta z Ratibořských Hor, který se k ní do domu přiženil. Jejich dcera Anna se v roce 1813 vdala za sládka Františka Syrového.
Pivovarský mistr z Březiny
Pradědeček Mayerů z matčiny strany, František Syrový, byl nejméně v letech 1813–1821 v Březině u Hořepníka „Brauer Meister“ – pivovarský mistr, a na celém panství jediný. Místopis J. G. Sommera z roku 1842 popisuje Březinu jako ves o 31 domech a 199 obyvatelích se zámkem na skále, dvěma dvory, vinopalnou, hostincem, dvěma mlýny, cihelnou a panským pivovarem s várkou „5 sudů a půl vědra“. V červenci 1824 vypsala vrchnost tříletý pronájem pivovaru – zda to souviselo s Františkovým odchodem, nevíme. Rodina se pak usadila v Písku, kde byl František „měšťanským sládkem“: tamní městský pivovar měl várku 32¼ sudu, tedy šestkrát větší, a roku 1838 Sommer v Písku napočítal jen dva pivovarníky. Velikost březinského statku ukazuje i inzerát na jeho dražbu z prosince 1856. František zemřel v Písku roku 1846.

Čtyři generace truhlářů
Mayerovi byli staropražská truhlářská rodina: truhlářským mistrem a měšťanem byl Jan Jiří (svatba 1773), jeho syn Michael, vnuk Adolf i Adolfovi synové Karel a Ludvík, kteří se vyučili čalouníkem a stolařem. Robert, Adolfův bratr, prodával nábytek ještě na přelomu století.
Dvojčata ze Spálené ulice
- prosince 1857 se v domě čp. 48 ve Vladislavově ulici narodila dvojčata Karel a Ludvík. Jejich osudy se rozešly daleko od sebe: Karel skončil jako obchodní cestující v Drážďanech, Ludvík podle rodiny odešel do Moskvy, kde se v roce 1906 oženil a o rok později zemřel. Z pražských policejních přihlášek mizí už po roce 1886.
Od měšťana k chovanci chudobince
Adolf Mayer se narodil v roce 1827 do vážené staropražské truhlářské rodiny. Kolem roku 1851 byl pražským měšťanem, truhlářským mistrem a majitelem domu, dílnu měl v Praze II čp. 48 ve Vladislavově ulici. Od poloviny 80. let se ale uváděl už jen jako „obchodník“. Tehdy pracoval pro město: až do roku 1890 byl ve službách pražské městské rady jako dozorce při potravní dani – uvádí to zápis pražské městské rady uložený v Archivu hl. m. Prahy. Potravní daň se vybírala na městských potravních čárách z masa, mouky, piva a dalšího zboží, které se dováželo do Prahy, a dozorci kontrolovali vozy a nosiče, aby nic neprošlo bez placení. Byla to stálá městská služba, i když pro bývalého mistra a majitele domu spíš skromná. Rok 1890 je zlomový: ve stejném roce, 1. dubna, ho magistrát vymazal z knihy pražských měšťanů, nejspíš proto, že přišel o majetek. Zda obě události souvisejí, třeba propuštěním ze služby, zatím nevíme. Podle policejních přihlášek se v letech 1879–1894 stěhoval nejméně sedmkrát z bytu do bytu. Ovdověl, a na stáří tak zůstal sám a bez prostředků. Jako rodilý Pražan s domovským právem měl nárok na místo v městském chudobinci u sv. Bartoloměje ve Vyšehradské ulici. Tam 24. ledna 1904 zemřel, sedmasedmdesátiletý, na kornatění mozkových tepen, a pohřbili ho na Olšanech. Proč přesně o majetek i o místo přišel, matriky neříkají. Odpověď by mohla být v pozemkové knize jeho domu, ve spisu o výmazu z měšťanstva nebo v personálních spisech městských zaměstnanců v Archivu hl. m. Prahy.
Dům babičky Barbory v Příčné ulici
Barbora Mayerová roz. Domašínská, dcera vyšehradského ševce Františka Domašínského (narodila se 3. prosince 1800 v domě čp. 27 na Vyšehradě; za kmotru jí šla žena vyšehradského truhlářského mistra) a pozdější žena truhlářského mistra Michaela Mayera, vlastnila rohový dům čp. 1342/II na Novém Městě – Příčná 3 / Řeznická 6 (podle Erbenova ukazatele od roku 1841; původně zahrada sousedního domu 668). Ovdověla v roce 1846 ještě v domě čp. 668 a tam ji uvádí i adresář z roku 1848; do domu čp. 1342 se přestěhovala později a zemřela v něm 7. ledna 1884, v 83 letech. Ulice se tehdy jmenovala Křížová (německy Quergasse). Dům byl činžovní: v letech 1857–58 tu bydlel adjunkt matematiky z pražské polytechniky Václav Jirsák a pražský adresář z roku 1871 uvádí jako majitelku „Mayer Barbara“ a mezi nájemníky zedníka Eduarda Guderu, porodní bábu Matyldu Riedlovou a úředníka finančního ředitelství Václava Dontha. Pět let po Barbořině smrti si v suterénu s okny do Řeznické ulice pronajal sklad sušených střev jeden řezník – sousedé si stěžovali na zápach, ale okresní lékař při kontrole žádný necítil. Mayerovi dům později prodali – v roce 1901 už patřil Antonínu Vávrovi.
Babička u porodu
Barbořina matka Anna Domašínská roz. Staňková, dcera Bartoloměje Staňka z Horoměřic (?), se v červnu 1798 provdala na Vyšehradě za ovdovělého ševce Františka Domašínského. Byla pražská porodní bába – a pomáhala na svět i vlastním vnukům. U křtu Adolfa (1827) i Roberta (1832) stála jako porodní bába a u nejmladšího Františka Serafína v lednu 1836 byla dokonce porodní bábou i kmotrou zároveň; to už byla vdova po ševcovském mistrovi Františkovi. Malý František zemřel hned druhý den „na slabost života“. Anna zemřela v listopadu 1838 v domě čp. 74 ve Spálené, kde bydlela rodina její dcery.
Šest týdnů v Havelské ulici
První syn Karla a Anny Mayerových, Viktor Mikuláš, se narodil 6. prosince 1881 v Havelské ulici čp. 510 a zemřel tam po šesti týdnech na otravu krve. V tomtéž domě se o dva roky později narodil Karel Ludvík – jediný z bratrů, po kterém rodina pokračuje.
Jméno pro cizí dívku
Karel Ludvík Mayer se v listopadu 1914 jako raněný desátník oženil s Boženou Heřmanovou – a v roce 1915 dal u soudu své jméno její devítileté dceři Růženě. Babička Jiřího Zelenky se tak narodila jako Heřmanová a vdávala se jako Mayerová.
Raněný desátník „pražských dětí“
Karel Ludvík Mayer sloužil v roce 1914 jako desátník u 28. pěšího pluku, pražského domovského pluku, kterému se říkalo „Pražské děti“. Pluk odjel v srpnu 1914 do Haliče proti Rusům a hned v prvních týdnech bojoval u Kraśniku, Komarówa a Ravy Ruské. Do konce září z necelých tří tisíc mužů padlo 83, raněno bylo přes 650 a skoro 1 400 se pohřešovalo. Karel byl mezi raněnými: úřední rakouský seznam ztrát (Verlustliste) č. 60 ze 17. listopadu 1914 ho uvádí řádkou „Mayer Karl, Korp., IR. Nr. 28, Böhmen, Prag, verw.“ (desátník, 28. pěší pluk, Praha, raněn). Kdy a kde byl raněn, seznam neříká. Týden předtím, 10. listopadu, už byl na zdravotní dovolené doma v Bubenči a oženil se s Boženou Heřmanovou. Ve stejném seznamu je o pár řádků výš i raněný pěšák téhož pluku Jindřich Mayer ze Smečna. Zda s Karlem souvisel, nevíme, ale Karlova matka Anna Hořejší byla ze sousední Muncifaje.
Požár tři týdny před porodem a nový začátek
V noci z 25. na 26. listopadu 1857 hořelo na Starém Městě v domě čp. 463 v Sirkové ulici (dnes Melantrichova). Truhlářský mistr Adolf Mayer tam měl sklad nábytku a přišel téměř o všechno. Naštěstí byl pojištěný u terstské pojišťovny a ta mu škodu hned zaplatila. V Pražských novinách pak veřejně poděkoval pojišťovně, sousedům i městskému hasičskému mistrovi Josefu Lamerovi, který hledal skryté ohnisko ohně až do druhého dne. Oznámení vyšlo 13. prosince. O pět dní později, 18. prosince 1857, se Adolfovi a Antonii narodila dvojčata Karel a Ludvík. Adolf se ale nevzdal. V dubnu 1858 už v novinách inzeroval znovu: jeho „Meubel-Magazin“ v Michalské ulici čp. 463, v „Täublově domě“, byl prý po požáru „od základu zcela nově a elegantně obnoven“. Nabízel nábytek z dubu a ořechu, čalouněné kusy potažené kůží, damaškem, hedvábím i velurem a kuchyně z vlastní dílny a doporučoval se „vysoké šlechtě a ctěnému obecenstvu“. Obchodu se dařilo: v květnu 1861 ho inzeroval znovu, tentokrát velkým písmem jako „Möbel-Magazin“ s garniturami „od jednoduché až po nejmodernější fazónu“. V lednu 1864 si pak dal firmu „Adolph Mayer“ zapsat do obchodního rejstříku. Dům ale nebyl jeho – patřil nadaci pro chudé studenty a Adolf v něm měl sklad i dílnu v nájmu. V roce 1882 inzeroval v Národních listech už česky a v rámečku hrdě uváděl „Založeno 1817“. To bylo deset let před jeho narozením, takže se nejspíš chlubil dílnou svého otce Michaela, také truhlářského mistra. Pražské adresáře z let 1847 a 1848 to potvrzují: mezi sklady nábytku uvádějí „Mayer Michael, I. 463“, tedy stejný dům. Michael zemřel v září 1846. Jeho dvacetiletý syn Adolf se na jaře 1847 nechal úředně prohlásit zletilým, v červnu se oženil a otcův obchod převzal. Konec už tak slavný nebyl. V srpnu 1888 vyhlásil obchodní soud konkurs na jeho majetek (Prager Tagblatt 28. 8. 1888) a od 30. října se nábytek z jeho skladu v Täublově domě rozprodával „z volné ruky“. O dva roky později ho vyškrtli z knihy pražských měšťanů, živil se jako dozorce při potravní dani a v roce 1904 zemřel v městském chudobinci jako „bývalý truhlář“. Stejně dopadl i jeho mladší bratr Viktor. Ten v roce 1882 založil s čalouníkem Josefem Fitzkem nábytkářskou továrnu „Viktor Mayer & Fitzek“ v Petrské ulici, která měla v Praze „dobrou pověst“. V únoru 1900 ale i ona skončila v konkursu, s dluhy kolem 187 000 zlatých (z toho 130 000 ve směnkách) proti 65 000 zlatým majetku. Viktor pak dožil v Jičíně, kde jeho dcera žila s manželem, gymnaziálním profesorem. Ve stejném domě čp. 463 měl o čtvrt století později sklad nábytku i syn Karel.
Pražské noviny 13. 12. 1857: Adolfovo poděkování po požáru.
Prager Tagblatt 28. 8. 1888: konkurs na Adolfův majetek.
Ze dvou domů do chudobince
Truhlářský mistr Michael Mayer vlastnil v roce 1842 se ženou Barborou dům čp. 668 v Žitné ulici a zahradu za ním, z níž se stal dům čp. 1342 v Příčné. K tomu měl sklad nábytku na Starém Městě. Jeho vnuk Karel Ludvík už o sto let později bydlel v Bubenči jen v nájmu. Mezi tím jsou tři pražské „pády“, které zachytily noviny: Adolfův konkurs v roce 1888, prodej babiččina domu herci Národního divadla Antonínu Vávrovi za 39 000 zlatých v roce 1885 a konkurs nábytkářské továrny „Viktor Mayer & Fitzek“ s dluhy 187 000 zlatých v roce 1900. Adolf, syn majitele domu a sám bývalý měšťan, zemřel v roce 1904 v městském chudobinci. Celý příběh i s obrázky je v příběhu Mayerových.
Schematismus Prahy 1842: dům čp. 668 v Žitné ulici patřil Michaelovi a Barboře Mayerovým.
Národní listy 1885: Viktor Mayer prodal babiččin dům v Příčné ulici.
Truhláři pro Národní muzeum
Firma „Viktor Mayer & Fitzek“, kterou vedl nejmladší syn Michaela Mayera Viktor, dělala v 80. letech 19. století truhlářské práce pro novou budovu Národního muzea – zemský výbor jí do listopadu 1887 vyplatil 4 398 zlatých (Technické listy 1888). V roce 1889 patřila k továrnám, které vyhověly stávkujícím truhlářům, a ti ji za to na schůzi pozdravili voláním „Sláva“. O dvanáct let později stáli Viktor i jeho společník před soudem pro úpadek – a byli osvobozeni. Celý příběh: Viktor Mayer a továrna na nábytek.
Čtyři Mayerové mezi truhláři
V pražském adresáři z roku 1891 stojí v oddílu „Truhláři – nábytku“ pod sebou čtyři Mayerové z jedné rodiny: Jiří (Sirková ul. 15 – rodinný obchod v Täubelově domě), jeho bratranec Michal (Štěpánská 67), Robert (Václavské nám. 18) a firma Viktor Mayer & Fitzek (Ferdinandova tř. 14). Řemeslo, které v rodině začalo truhlářským mistrem Jiřím Mayerem před rokem 1800, tak živilo ještě jeho pravnuky.
Adresář 1891, s. 250: Mayer Jiří, Michal, Robert a Viktor & Fitzek
Šestnáct let v Rusku
Ludvík Mayer, Karlovo dvojče, odjel do Ruska už kolem roku 1890 – pražský úředník tehdy do jeho archu zapsal prostě „v Rusku“. Teprve v únoru 1906 se v Moskvě u sv. Petra a Pavla oženil s Boženou Jírovou z Čejetiček a rakousko-uherský konzulát mu vystavil cestovní pas. V Moskvě také zemřel; Božena se pak vrátila do Prahy.
Heřmanové
Loupežník Babinský v Bílé Hlíně
V okolí Bílé Hlíny, rodné vsi Barbory Johanové, se kolem roku 1830 pohyboval proslulý loupežník Václav Babinský. Podle vyšetřovacích spisů bydlel v Bílé Hlíně u Františka Nedomy a v tamní hospodě převzal falešný cestovní pas, vystavený 1. října 1831. (Nalezla PJ; spisy jsme sami neviděli.)
Heřman v Sovínkách už roku 1654
Berní rula z roku 1654 uvádí v městečku Sovínky, které tehdy patřilo arcibiskupskému semináři, sedláka Jiříka Heřmana se 43 strychy polí, dvěma potahy, čtyřmi kravami a osmi prasaty. Je to o dvě stě let dřív, než se tu narodil Jaroslav Heřman. Že jde o téhož rod, zatím doložit nejde – ale jméno i místo sedí. Sovínky byly tehdy napůl německé: sousedy Heřmanovy byli Küntz, Layssner, Schultz či Leisnerová.
Spor o křest
Jaroslav Heřman se v roce 1850 narodil ve smíšeném manželství – otec byl evangelík, matka katolička. Pokřtil ho evangelický farář, ale podkrajská vláda v Mladé Boleslavi rozhodla, že chlapec má být katolík, a farář to v březnu 1851 dopsal do matriky. O víru se tu soudili dřív, než malý Jaroslav uměl mluvit.
Hajný z Vápna
Jaroslav Heřman, vyučený soustružník, se stal hajným. Jeho dcera Božena se 11. ledna 1888 narodila v hájovně čp. 53 ve Vápně u Českého Dubu – daleko od Prahy, kam se rodina přestěhovala až v roce 1902.
Hájovny pod Bezdězem
Než se Heřmanovi dostali do Vápna, sloužil Jaroslav Heřman jako „hraběcí hajný“ v lesích velkostatku Mnichovo Hradiště u Bakova nad Jizerou. V roce 1878 bydlel v hájovně čp. 2 v Klokočce – v bývalé lázeňské budově u pramene, kterou v roce 1832 přestavěli na myslivnu – a tam se mu narodila dcera Bohumila. V letech 1880–1882 už byl v hájovně čp. 5 v Malém Rečkově, kde přišly na svět Anna a Marie. Rečkov tehdy žil lesem: ve Velkém Rečkově stála pila (také s čp. 5!), u trati strážní domek dráhy (taky čp. 5) a kolem několik dalších služebních domů – hájovna „u bílého kříže“ s hajným Václavem Kubertem a dům hraběcího lesníka Rudolfa Břehovského. Kmotrem obou rečkovských dcer byl bakovský truhlář Václav Cumpelík. Nejpozději v roce 1884 už v hájovně bydlel jiný hajný, Josef Netuka – Heřmanovi odešli o kus dál, pod Ještěd. Hájovna i pila patřily k rečkovskému revíru – podle kroniky Malé Bělé byly valdštejnské lesy kolem Bělé rozděleny na šest revírů (bělohlinský, krupský, přibyslavský, rečkovský, vordánský a další), v nichž se zřizovaly bažantnice a remízy pro zvěř. Před Heřmanem bydlel na čp. 5 v letech 1858–1865 „pilský“ a „hraběcí hajný“ František Macharovský ze šlechtické myslivecké rodiny z Rokycanska a revíru velel „hrabě Waldštejnský revírník“ Karel Kný z Rečkova čp. 2.
Nevěsta ze zámecké zahrady
Když se rychtářův syn Pavel Kaudelka v listopadu 1733 ženil v kapli v Šebořsku, napsal farář o nevěstě Alžbětě jen to, že je dcerou Jiřího Klosse (?) „a Viridario“ – „ze zahrady“. Nejspíš šlo o zahradu kosmonoského zámku a Jiří tam byl zahradníkem. Latinské slovo viridarium znamená okrasnou, zelenou zahradu.
Otec a syn v jednom měsíci
V Kosmonosích 25. května 1758 zemřel osmiletý Václav Kaudelka a o necelý měsíc později, 24. června, i jeho otec, rychtář Pavel Kaudelka, v 51 letech. Vdova Alžběta zůstala s několika dětmi; nejmladšímu, budoucímu předkovi Vojtěchovi, bylo pět let.
Rychtářův syn podruhem
Vojtěch Kaudelka byl synem obecního rychtáře, a přesto se roku 1780 ženil jako podruh – člověk bez vlastního domu. Statek dostal jeden ze starších bratrů. Vojtěch si později postavil malý domek a zemřel roku 1809 jako baráčník. Farář mu tehdy připsal 61 let, ačkoli mu bylo 55.
Jedenáct dní
Domkáři Josefu Heřmanovi ze Sovínek se 11. ledna 1818 narodil syn Josef. O jedenáct dní později, 22. ledna, otec v šedesáti letech zemřel. Vdova Alžběta zůstala v domku čp. 35 s novorozencem a sedmiletým Štěpánem. Heřmanovi byli evangelíci a pohřbil je pastor z Kovance. Úmrtí se ale našlo jen v katolické matrice z Bezna, protože do roku 1849 musel úřední zápis vést i katolický farář. V evangelické knize zapsané není.
Syn vrchního rychtáře z Bukovna
Kaudelkové nebyli v Kosmonosích odjakživa. Jiří Kaudelka, praotec kosmonoských rychtářů, byl pokřtěn 24. ledna 1674 jako syn Jana Kaudelky, vrchního rychtáře z Bukovna. Rychtářský úřad si tedy rod nesl už od konce 17. století. Jiří se ženil dvakrát: v únoru 1699 si vzal Magdalenu Jírovou z Bukovna, a když ovdověl, 21. října 1707 v Kosmonosích Alžbětu. Jejich syn Pavel, narozený o rok později, se stal rychtářem v Kosmonosích.
Pokorní
Svatba, která se našla v cizí matrice
Oddací matrika Nehvizd z let 1756–1784 se nezachovala, takže svatbu Matěje Poláka a Kateřiny Svobodové z ledna 1784 dlouho dokládal jen řádek v rejstříku. Nakonec se plný zápis našel v Čelákovicích: nehvizdská fara patřila pod čelákovického děkana a ten si vedl opis všech nehvizdských křtů, svateb i pohřbů. Z opisu vyšlo najevo, že Matěj byl čeledín ze vsi Doubek a že Kateřina se narodila 30. září 1760.
Pět let ve Vyšerovicích
Chalupník Matěj Polák z Doubku zemřel ve Vyšerovicích čp. 3 v březnu 1795, ve dvaačtyřiceti letech, „na horkost“. Vdova Kateřina zůstala sama s dcerou Barborou a ročním Janem; v květnu 1797 se znovu vdala za domkáře Kašpara Kříšťlíka. O tři roky později, 13. března 1800, se jí v chalupě stalo neštěstí: jedenáctiletá dcera Barbora „vystoupila do studnice, padla a utopila se“. Farář v rejstříku navíc Matějovo úmrtí zapsal pod jménem „Petil“, a proto ho dlouho nikdo nenašel. Kateřina přežila oba manžele; dožila na výměnku v Novém Přerově, hned vedle syna Jana, a zemřela tam 23. března 1827 – farář jí připsal osmdesát let, ve skutečnosti jich měla šestašedesát.
Druhá šance pro vdovu
Kateřinina matka Marie Anna se poprvé vdala za Matěje Zummera (?) z Velkých Nehvizd. Když ovdověla, vzala si v září 1759 Matěje Svobodu. Farář do zápisu napsal jen „poctivá vdova po † Matěji Zummerovi“ a její jméno vynechal. Vdova, která měla chalupu, byla dobrá partie, a nový muž se s ní přiženil i do hospodářství. Matěj Svoboda zemřel v březnu 1778 jako vdovec v domě čp. 31, šest let po ní.
Deset let v uniformě
František Serafinský Pokorný z Křenku sloužil deset let a tři měsíce u pražského 28. pěšího pluku – „pražských dětí“ – a v civilu se psal „hudebník“, nejspíš hrál v plukovní hudbě. Později nosil jinou uniformu: byl c. k. poštovním sluhou.
Sedmnáctiletá nevěsta se soudním povolením
Emilii Šišmové z Koryčan bylo při svatbě v roce 1897 teprve sedmnáct, a tak k sňatku potřebovala povolení okresního soudu v Kyjově. Byla sirotek – oba rodiče jí zemřeli na tuberkulózu, když jí byly čtyři roky.
Teta, která zachránila rodinné doklady
Učitelka Žofie Pokorná si v roce 1940 vyžádala křestní, oddací a úmrtní listy z far v Křenku, Přerově, Koryčanech i Nedvědicích. Díky ní se dochovala většina dokladů, ze kterých dnes vyprávíme příběhy Pokorných a Šišmových.
Drogista z Kunratic
Josef Pokorný se v roce 1914, v patnácti letech, vyučil v obchodě „zbožím materiálním“ (koloniálem) na Žižkově. Pak deset let pracoval u velkoobchodu s drogami, lučebninami a „vegetabiliemi“ (léčivými bylinami) Františka Gattermanna. V Chytilově adresáři z roku 1925 je uveden jako „asistent drogerie“ v Riegrově třídě 73 na Žižkově. Po svatbě (1928) a narození dcery Libuše (1930) se osamostatnil: od roku 1931 ho adresáře Republiky československé vedou s vlastní drogerií v Kunraticích u Prahy. Drogerie tehdy prodávaly hlavně to, co dnes najdeme v drogerii i lékárně a železářství zároveň: barvy, laky a ředidla, mýdla, kosmetiku, fotografické potřeby, chemikálie, léčivé byliny a čaje. V obci s 2260 obyvateli byla jeho drogerie jediná. Udržel ji i za protektorátu a po válce, kdy byly soukromé obchody znárodněny, skončil jako vedoucí prodejny státního podniku Chemodroga.
Adresář Republiky československé 1931: v Kunraticích u Prahy jediná drogerie – „Pokorný, Jos.“
Jeden dům, čtyři jména ulice
Pokorní bydleli v Kunraticích v domě čp. 5. Číslo domu zůstalo stejné, ale ulice se za jejich života jmenovala čtyřikrát jinak: v roce 1938 Husova, od února 1947 Ruská, od roku 1971 Košického programu a od roku 1990 K Libuši. Každé přejmenování odráží svou dobu – první republiku, poválečné spojenectví se Sovětským svazem, normalizaci a sametovou revoluci. Na adresu „Pokorný, Kunratice čp. 5“ se v roce 1933 dalo objednat i na dobírku: v inzerátu ve Večerním Českém slově nabízel nové švýcarské gramofony s pěti deskami (inzerát). Na stejné adrese bydlela v roce 1955 při svatbě i dcera Libuše. Za války, v roce 1941, k domu přistavěli úřadovnu Okresní hospodářské záložny v Hostivaři (kronika 1941). V 70. letech dům čp. 5 obec přestavěla na Lidovou školu umění (kronika Kunratic 1976).
Ženich z Všetat na chalupě v Křenku
Václav Pokorný se narodil 30. listopadu 1793 ve Všetatech u Mělníka na selském gruntu čp. 7 jako syn Václava Pokorného a Ludmily Sklenářové z nedalekého Chrástu. Jako mladší syn statek nezdědil – a tak se v srpnu 1815 se přiženil do Křenku: vzal si osmnáctiletou Annu, dceru Václava Veškrny, chalupníka v Křenku čp. 2. Tak přešla Veškrnova chalupa na Pokorné. Na ní pak Václav hospodařil, na výminku na ní v roce 1842 zemřel a po něm ji převzal syn Jan. Mladší syn Antonín chalupu nezdědil a živil se jako nádeník.
Vysloužilý voják, který se dočkal dceřiny svatby
Jan Polák, familiant z Nového Přerova čp. 4, je v matrice z roku 1861 zapsán jako „patentální vysloužilec“ – tedy voják, který odsloužil celou tehdejší dlouhou službu a dostal za to vysloužilecký patent. V květnu 1861 provdal dceru Kateřinu za Antonína Pokorného z Křenku. O necelé tři měsíce později, 9. 8. 1861, zemřel jako vdovec na tuberkulózu.
Svatba v nové církvi
Josef Pokorný v lednu 1928, pár dní před svatbou, vystoupil z katolické církve a přestoupil do Církve československé. Ta vznikla teprve v roce 1920. Se svou nevěstou, modistkou Vlastou Mrzenovou, se pak 14. 1. 1928 oddal na Žižkově právě v ní. Nebylo to nic výjimečného – do nové národní církve přestoupily ve dvacátých letech v celé republice statisíce lidí.
Učitelka na devíti školách
Josefova sestra Žofie Pokorná (1901–1991) se v osmnácti letech stala v Poličce učitelkou. Učila hlavně „domácí nauky“ – vaření, šití a vedení domácnosti. Za třicet let vystřídala nejméně devět škol: Světec, Hostomice, Kamenický Šenov, Týnec nad Sázavou, Vlašim a po válce Benešov nad Ploučnicí v pohraničí. Tam ji v roce 1950 poslali na „dočasný odpočinek“. Nikdy se nevdala, stáří prožila u rodiny v Kunraticích a dožila se 89 let.
Kmotra ze špitálu
Když se 21. července 1737 ve Lhotě narodila Magdalena Stránská, pozdější prababička Pokorných, nesla ji ke křtu Marie Magdalena Havlíčková – „mendica ex hospitali“, chudá žena ze staroboleslavského špitálu. Svědky byli další dva chudí z téhož špitálu. Kmotrovství bylo čestné a obvykle ho brali sousedé nebo příbuzní; proč Stránští zvolili obyvatele chudobince, zápis neříká. Možná šlo o slib, možná prostě nebyl nikdo jiný po ruce.
Šest dní po křtu
Sedlák Jan Černý z Křenku nechal 16. března 1730 pokřtít syna Josefa. O šest dní později, 22. března, zemřel – bylo mu čtyřicet let. Malý Josef zemřel 5. května, ve dvou měsících. A vdova Dorota se v září téhož roku znovu vdala za souseda Václava Hálu: hospodářství s malými dětmi bez muže tehdy nešlo udržet.
Dva Josefové, dvě Magdaleny
V Křenku žili v 50. letech 18. století dva Josefové Veškrnové – rychtář a jeho syn – a oba měli ženu Magdalenu. Farář je od sebe rozlišoval jen přídomkem „rychtář“ a „domkář“. Teprve podle toho a podle kmotra z rodiny Stránských se dalo poznat, čí syn je Václav Veškrna (* 1758) – vnuk rychtáře, ne jeho syn.
Šišmové
Dva hroby v jednom roce
V roce 1885 zemřela v Koryčanech na souchotiny Petronela Šišmová (15. května) a o tři měsíce později i její muž Antonín (25. srpna). Čtyřletá Emilie zůstala sama – a o dvanáct let později už se vdávala v Praze, kde ji přijal za svou její strýc Jakub Moráček – vlastní bratr zesnulé maminky.
Strýc s dvojím příjmením
Jakub, bratr Petronely Ševčíkové, se narodil v prosinci 1853, kdy jeho rodiče ještě nebyli svoji – a tak dostal příjmení matky: Moráček. Když se rodiče roku 1857 vzali, farář dopsal do matriky otce Karla Ševčíka a chlapec byl „legitimován“. Pražská policie ho pak vedla jako „Moráček, vulgo Jakub Ševčík“. V Praze sloužil u c. k. zemského soudu a právě k němu nejspíš odešla roku 1897 jeho osiřelá neteř Emilie. Byl jí svědkem na svatbě a se ženou Žofií pak šli za kmotry jejím dětem.
Otec se vrátil z vojny
Petronela Ševčíková se v roce 1852 narodila jako dcera „svobodné“ Marianny Moráčkové. Její otec Karel Ševčík byl totiž na vojně – vrátil se jako vysloužilý kapitulant a Mariannu si vzal, až když bylo jejich dceři pět let.
Myslivec, který přišel odjinud
Jan Zemánek, myslivec v Jestřabicích, byl v lednu 1773 svědkem na cizí svatbě – a už tehdy je zapsán jako venator Jestřabicii. Jeho vlastní svatba s Apolonií ani jeho křest se v koryčanských knihách nenašly. Panští myslivci se stěhovali za službou z panství na panství, a tak Zemánek do Jestřabic nejspíš přišel už jako ženatý muž odjinud.
Nová generace Žižlavských
Roku 1771 si v Jestřabicích vzal Eliáš Žižlavský Annu, dceru zesnulého chalupníka Jana Chebesty (?). Svatební zápis přidal do rodokmenu dalšího předka – Eliášova otce Františka Žižlavského, chalupníka v Jestřabicích.
Purkmistr za svědka
Když si kovář Matěj Šišma z Nedvědic v říjnu 1801 bral ve Štěpánově nad Svratkou Annu Dospíšilovou, šel mu za svědka sám štěpánovský purkmistr Ignác Pokorný. Nevěsta byla sirotek po Františku Dospíšilovi, a tak jí svatbu nejspíš „vystrojila“ obec.
Michal, nebo Dominik?
V Nedvědicích se v letech 1715–1724 narodilo šest dětí Šišmových a matkou byla vždy Dorota. Otec je ale jednou zapsán jako Michal, jindy jako Dominik. Dominik prokazatelně žil ještě v roce 1740 na Pernštejně, kdežto otec našeho Jana Šišmy byl při Janově svatbě v roce 1741 „zesnulý Michal“. Byli to dva bratři se stejně jmenovanými manželkami, nebo se farář prostě spletl? Matriky to zatím nerozhodly.
Mrzenové
Mládek, který zachránil Vojtěcha Lannu
Dne 2. července 1824 se u Horního Lipovska na Vltavě rozlomila loď plující z Českých Budějovic do Prahy. Na palubě byl devatenáctiletý Vojtěch Lanna, pozdější velký podnikatel – zakladatel kladenských dolů, stavitel Buštěhradské dráhy a Podolského mostu. Z vody ho háčkem vytáhl mládek Jan Mrzena z tamního mlýna. Lanna dal na památku postavit u řeky litinový kříž; jeho přátelé později postavili nový na skalisku nad řekou, kde stojí dodnes nad hladinou Orlické přehrady. Mlýn na Horním Lipovsku koupil v roce 1783 táborský měšťan Jan Vojtěch Mrzena – mlynářský rod Mrzenů, který si podle rodinného podání dokonce „vymyslel“ falešný šlechtický predikát. S našimi Mrzeny spojení nalezeno nebylo: naše linie vede přes sedláka Matouše ze Zálší k jeho otci Václavovi, podruhovi v Zálší (zemřel před 1777) – v zápisech se nikde neobjevuje mlýn, Tábor ani Lipovsko. Společného předka před rokem 1740 vyloučit nelze, ale nic na něj neukazuje. (Zdroj: zanikleobce.cz – Lannův kříž, podle J. Čáky, Zmizelá Vltava; archiv Šechtl a Voseček.)
Mlynáři s vymyšleným erbem
Mlynářští Mrzenové z Táborska a Bechyňska si kolem let 1795–1800 opatřili vlastní znak a mlynář Jan Pavel Tomáš Mrzena si dal ke jménu zapsat šlechtický predikát „von“ – prý na neověřenou radu svých společníků. Erb visel na Kozím mlýně u Tábora a podobné byly i v dalších mlýnech rodu. Úřady predikát vyšetřovaly v letech 1911–1917 a nakonec nařídily ho vymazat, i když se to ne všude důsledně provedlo. Mlynařili u Tábora dlouho: už od roku 1564 držel Šimon Mrzena mlýn Papírnu (Žabkovský mlýn) na Lužnici pod klokotským klášterem (diplomová práce „Mlýn Veselých“, s. 21, podle F. A. Slavíka, Panství táborské, 1884). Fotografii znaku uchoval archiv táborských fotografů Šechtl a Voseček. Jde o jiné Mrzeny než naše sedláky ze Zálší – spojení nalezeno nebylo.
Ženich v devatenácti
Josef Mrzena se v lednu 1863 ženil v pouhých devatenácti letech – k sňatku potřeboval povolení úřadů. Přiženil se na statek čp. 5 v Rohozově, kde s Kateřinou Koutníkovou vychovali deset dětí.
Svatba vzdálených příbuzných
Teprve úmrtní zápis Jakuba Koutníka z roku 1862 prozradil jméno jeho matky: Veronika rozená Koptišová z Líšnice. Byla to starší sestra Doroty Koptišové, babičky Josefa Mrzeny. Ženich a nevěsta z roku 1863 tedy byli bratranec a sestřenice z druhého kolena a sedlák Matěj Koptiš z Líšnice je v rodokmenu dvakrát.
Koptiš, nebo Havel?
Sedláka z Líšnice čp. 20 zapisovali faráři jako „Matěj Koptiš“, „Matěj Havel“ i „Koptiš aneb Havel“. Havel bylo nejspíš jméno statku – odtud rodinné „Koptišová-Havlová“.
Dva výběrčí potravní daně
Jan Mrzena, vyučený řezník, byl v roce 1912 na Žižkově „zřízencem potravní daně“ – a Adolf Mayer z druhé strany rodokmenu sloužil do roku 1890 jako dozorce při potravní dani v Praze. Dva předkové z opačných stran rodokmenu – po matce a po otci – tak nezávisle na sobě pracovali u městských potravních čar. Zřízenci potravní daně si v Praze roku 1902 založili i vlastní spolek – Jednotu zřízenců nájmu c. k. potravní daně (od roku 1922 Jednota finanční stráže), který se rozešel až za války v roce 1944. To už ale Adolf nežil.
Spolkový katastr: Jednota zřízenců potravní daně (založena 1902)
V září 1863 Adolf ve svém skladu nábytku v Täubelově domě zprostředkovával i bydlení: „2 malí studující najdou u zachovalé měšťanské rodiny byt se stravou a s celou obsluhou. Bližší zprávu podá Adolf Mayer.“
Datum, které přepsal výpis
Rodinné podklady uváděly úmrtí Josefa Mrzeny 22. července 1909. V úmrtní matrice je ale jasně 22. srpna – 15. července ho kněz jen zaopatřil (dal mu poslední pomazání).
Čapkové
Ze Záluží na Ovčínek
Kronika Rohozova i rodinný rodokmen tvrdily, že Martin Čapek, který v roce 1748 koupil statek čp. 5 „Ovčínek“ za 34 kop, byl synem podruha Václava Čapka, jenž v roce 1731 bydlel v Rohozově u Pilařů. Svatební zápis z roku 1743 to ale opravil: Martin byl synem zemřelého Šimona Čapka, hospodáře na gruntu čp. 8 v Záluží. Podruh Václav byl nejspíš jeho strýc. Martin se 5. listopadu 1743 oženil s Ludmilou Tomáškovou ze Stříteže – týž den, kdy si Ludmilin bratr Jan vzal Martinovu sestru Dorotu. Čapkové pak na Ovčínku hospodařili přes sto let.
Rohozovská pověst: čtyřikrát přiženění
V Rohozově se vyprávěla pověst, že se na Ovčínek čtyřikrát po sobě hospodář přiženil, protože jeho předchůdce měl samé dcery. Kronikář ji ověřil v gruntovních knihách: poprvé to byl Jakub Vlk, Martinův zeť (kronika píše „švagr“), který statek po Martinově smrti (1771) spravoval do roku 1781, podruhé Jakub Koutník, který si v roce 1842 vzal dceru Františka Čapka Kateřinu, a potřetí Josef Mrzena, který si v roce 1863 vzal Jakubovu dceru, také Kateřinu. „Rod Mrzenů na čp. 5 v Rohozově – Ovčínku hospodaří dosud,“ zapsal kronikář v roce 1975. Jak to tehdy chodilo, ukazuje osud Koutníkových sirotků: po smrti obou rodičů (1858 a 1862) jim byli ustanoveni poručníci a podle vyprávění si jeden z nich, „starý Daněk“, začal statek užívat pro sebe – úrodu odvážel do své stodoly a od ženichů osiřelých dcer prý žádal 200 zlatých za svolení ke sňatku. Příbuzní proto nejstarší Kateřinu brzy provdali za Josefa Mrzenu, aby měl statek vlastního hospodáře.
Dvojitá svatba
- listopadu 1808 se v Chyškách vzali František Čapek z Rohozova a Anna Buriánková z Přeštěnic – a hned po nich Annin bratr František Buriánek a Františkova sestra Veronika. Dva statky si tak vyměnily nevěsty. Jedním ze svědků byl Jan Koutník z Dobřemilic, jehož syn si o 34 let později vzal Františkovu dceru.
Děvečka z Bezděkova
Jan Čapek si v roce 1778 vzal Alžbětu, dceru Václava Sedláka z Bezděkova, která sloužila jako děvečka. Byla poddanou panství Nadějkov – sňatkem se stala poddanou Milevska jako její muž.
Matka a dcera v jednom roce
Anna Čapková roz. Buriánková zemřela v dubnu 1858 „věkem a slabostí“ – a její dcera Kateřina Koutníková ji přežila jen o osm měsíců: v prosinci 1858 zemřela náhle na mrtvici, šestatřicetiletá. Její manžel Jakub zemřel o tři a půl roku později a devatenáctiletá dcera Kateřina zůstala na statku s mladšími sestrami.
Rohozov a Koutníci (z Kroniky Rohozova)
Statek na místě ovčína
Statek čp. 5 v Rohozově, kde hospodařili Čapkové, Koutníci a Mrzenovi, se dodnes jmenuje Ovčínek. Po třicetileté válce tu vrchnost zřídila panský ovčín z kolib a výběhů a v letech 1690–1701 tu žil ovčácký mistr Ondřej Němeček. Když vrchnost ovčín začátkem 18. století zrušila, usadila na jeho místě chalupníka. Jméno „vulgo z Ovčínku“ je v matrice poprvé zapsáno v roce 1725. Více v kapitole Rohozov a statek Ovčínek.
Morová ves Skoronín
Podle pověsti obyvatelé nedaleké vsi Skoronín do jednoho vymřeli na mor a vrchnost nechala ves zarůst lesem. Když ji v roce 1728 definitivně zrušila, část polí dostali chalupníci v Rohozově. Tak se z hospodáře na Ovčínku stal sedlák se čtrnácti hektary.
Kostel, který vypálil Žižka
Farní kostel sv. Prokopa v Chyškách, kde naši předkové z Rohozova a Dobřemilic byli pokřtěni a oddáni, vypálilo 23. dubna 1420 Žižkovo vojsko na tažení z Malé Chyšky k Milevsku. Pět let předtím podepsali páni ze sousední Stříteže stížný list proti upálení Mistra Jana Husa.
„A milostivé vrchnosti rovného dílu“
Při dělení selského dědictví si vrchnost brala podíl, jako by byla dalším dítětem. Zápisy v gruntovních knihách proto často končí formulí: „Ten dostane podíl tolik, ten také tolik, a milostivé vrchnosti rovného dílu.“ Když dědic zemřel mladý, vrchnost si vzala i jeho díl.
Celé hospodářství za 50 kop
Grunt Koutníků čp. 10 v Dobřemilicích (asi 11 ha) měl v roce 1781 dva voly, dva býčky, kobylu s hříbětem, krávu, jalovici, tele, ovci, skopce a prasnici, k tomu dva vozy, saně, pluh, dvě radla a dvoje brány. Celé to bylo oceněno na 50 kop, z toho budovy na 35.
Zemřel na své narozeniny
Jiří Koutník z Dobřemilic čp. 10, bratr našeho předka Víta, se narodil 14. dubna 1712 a zemřel 14. dubna 1785, přesně v den svých 73. narozenin.
Grunt za krávu
V roce 1717 koupil Václav Jakeš sousední rohozovskou chalupu čp. 3 od Jana Březiny „za krávu a 15 kop“.
Šlechtický křest na objednávku
Svobodník Vavřinec Dub z Rohozova toužil po urozenosti. V matrice je u křtu jeho syna z roku 1707 dodatečně zapsáno několik „urozených pánů a slovutných rytířů“ jako kmotrů. Kronikář soudí, že Vavřinec „opil při nějaké příležitosti faráře tak, aby tento napsal uvedený zápis do matriky“. O patnáct let později stál na jeho bývalém dvoře opravdový šlechtický zámeček rytíře Malovce.
Kameny na svobodníky
Poddaní z Vratišova, kteří museli chodit na robotu do Nadějkova, se rozzlobili, když viděli svobodníky z Modlíkova klidně pracovat na vlastních polích. Začali po nich házet kameny, až je zahnali domů. Pověst se uchovala u Zemanů v Rohozově, potomků modlíkovských svobodníků.
Žebračka na rodném statku
V listopadu 1818 zapsal chyšecký farář úmrtí „Doroty Čapkové, žebračky“ z Rohozova čp. 5, ve věku 78 let. Nejspíš to byla nejstarší dcera Martina Čapka, pokřtěná roku 1744, která se nikdy nevdala. Statek tehdy držel její bratr Jan, a přesto byla v matrice zapsána jako žebračka. Svobodné sestry hospodářů neměly na gruntu žádné vlastní právo a na stáří často zůstávaly odkázané na milost příbuzných.
Domovské právo až do smrti
Krejčí Jan Vrána z Rohozova odešel kolem roku 1838 na vandr a od roku 1841 žil v Praze. Domovské právo si ale celý život ponechal v rodné obci, a tak když v Praze onemocněl, posílal starosta Stříteže v roce 1873 pražské radě 23 krejcarů za jeho léčení. Takhle fungovala sociální péče 19. století: o chudého se musela postarat obec, kam „příslušel“, i kdyby žil sto kilometrů daleko.
Loď, která zastavila emigraci
Alois Mrzena, strýc pražské modistky Vlasty, chtěl kolem roku 1900 odjet za sestrou do Ameriky a měl už vyřízené doklady. Rozmyslel si to, „že se tehdy potopila nějaká velká loď“. Zůstal doma a od roku 1905 až do smrti v roce 1945 hospodařil na Ovčínku. (Pokud šlo o Titanic, musel to být rok 1912.)
Elektřina až v roce 1955
Rohozov dostal elektrický proud teprve v zimě 1954–1955.
Kotkové
Konšel a josefínský katastr
Sedlák Jan Řepka z Vinoře čp. 25 podepisoval v roce 1780 jako konšel měření josefínského katastru, které ve Vinoři poprvé zavedlo čísla domů. Statek pak v roce 1808 předal zeti Antonínu Kotkovi za 1400 zlatých – i s koňmi, krávou a výměnkem až do smrti.
Přiženil se do čísla 25
Rodina vždycky vyprávěla, že se Jan Řepka narodil ve Vinoři čp. 25. Matrika ukázala něco jiného. Jan se narodil 21. prosince 1744 v sousední Březiněvsi jako syn sedláka Martina Řepky. Do čísla 25 se v červenci 1771 přiženil: vzal si Annu, vdovu po vinořském chalupníkovi Josefu Tumovi. Její první muž zemřel 31. března 1771, ve 36 letech, a Anna se znovu vdala už po třech měsících – chalupa potřebovala hospodáře. Statek, který pak Jan držel přes třicet let a předal dceři Ludmile, tedy přinesla do manželství nevěsta.
151 dní roboty ročně
Za statek ve Vinoři musel hospodář vrchnosti každý rok odpracovat 52 dní s koňmi a 99 dní ručně – skoro polovinu roku.
Dvanáct dětí v Ostrově
Jan Kotek a Rosalie Srbková měli v chalupě čp. 7 v Ostrově dvanáct dětí. Rosalie zemřela na Štědrý den 1872 na neštovice, Jan o půl roku později.
Dvě svatby mezi dvěma rodinami
V roce 1863 si Josef Ledvina ze Stránky vzal Rosalii Kotkovou z Ostrova – a o rok později si její bratr Josef Kotek vzal jeho sestru Marii. Jejich dcera Anna Kotková je matkou Vlasty Mrzenové.
Ledvinové a Šírové
Třikrát vdaná
Anna Šírová ovdověla v pětadvaceti, když jí v roce 1844 zemřel manžel František Xaver Ledvina na „nervovou horečku“. Vdala se ještě dvakrát – v roce 1845 za Václava Žůrka a po jeho smrti v roce 1848 za Václava Bodláka. Její dcera Marie, babička Vlasty Mrzenové, tak vyrůstala se dvěma nevlastními otci. Třetího manžela přežila o 37 let: zemřela 30. července 1915 na Stránce jako výměnkářka v úctyhodných 95 letech – v době, kdy už její vnučka Anna Kotková měla dceru Vlastu jedenáctiletou. Je nejdéle žijící doloženou osobou celého rodokmenu.
Pětadevadesát let
Anna Šírová se narodila 5. října 1819 na Stránce, ještě za císaře Františka I. Zemřela tamtéž 30. července 1915, rok po vypuknutí první světové války, ve věku 95 let, 9 měsíců a 25 dní. Zažila zrušení roboty, tři manžele i jejich smrti a dočkala se pravnučky Vlasty. Je nejdéle žijící doloženou osobou celého rodokmenu. V úmrtní matrice je zapsána jako výměnkářka na Stránce čp. 9; pochovali ji na hřbitově v Zápech.
Svatba přes plot
František Xaver Ledvina z čp. 10 na Stránce si v roce 1838 vzal Annu Šírovou od sousedů z čp. 14.
Srbkové a Kotrbové
Předboj po třicetileté válce
Berní rula z roku 1654 – první soupis všech poddaných hospodářů v Čechách – uvádí v Předboji tři sedláky (Matěj Voděrka, Bartoň Tatla, Jan Vokurka) a pět chalupníků. Dva statky stály po válce pusté. Ve vsi byl i panský dvůr paní Markéty Krumpachové s 200 ovcemi – nejspíš předchůdce ovčína, kde o sto let později sloužil ovčák Pavel Kotrba. Mezi chalupníky je i Jan Kostrba – snad předek Kotrbů. Srbek tu ale v roce 1654 není: rodinný údaj, že Srbkové drželi Předboj už od 17. století, se tím nepotvrzuje.
Sedlák a ovčákova dcera
Jan Srbek, sedlák z Předboje čp. 5, si v roce 1773 jako vdovec vzal Kateřinu, dceru obecního ovčáka Pavla Kotrby. Sňatek sedláka s dcerou chudého ovčáka byl tehdy nečekaný.
Dvě Kateřiny Kotrbové
Anna Blažejová a Václav Srbek, kteří se vzali v roce 1804, měli obě matky jménem Kateřina Kotrbová – jedna byla dcerou ovčáka z Předboje, druhá z Bořanovic, dcera ovčáckého mistra Václava Kotrby (sňatek s Pavlem Blažejem 14. 6. 1772 v Líbeznicích). Obě byly z ovčáckých rodin a obě se vdaly za předbojské sedláky – zda byly příbuzné, zatím nevíme.
Starosta, kterému posekali píci
Podle kroniky souseda Václava Hofmanna byl kolem roku 1850 předbojským představeným Antonín Srbek. Když v roce 1855 vyhlásil zákaz pást dobytek po mezích, několik sousedů ho neposlechlo, dostali pokutu a jeden mu ze msty v noci posekal fůru píce. Srbek se pak úřadu vzdal.
Dva Šišmové v jednom městečku
V Nedvědicích žili kolem roku 1800 dva Šišmové: kovář Matěj v kovárně čp. 26 a švec Antonín v čp. 73. Rejstřík matriky je nerozlišuje, takže vypadá, jako by Matěj měl už roku 1802 dceru Mariannu. Až pohled do samotných zápisů ukázal, že Marianna je ševcova. Matějových dětí je šest (1803–1814) a všechny se narodily v kovárně. Farář Matěje jednou píše „kovář“, jindy „měšťan“, protože Nedvědice byly městečko.
Havlásek – jméno po chalupě
Když Vojtěch Koutník roku 1772 koupil v Dobřemilicích chalupu po Jakubu Havláskovi, převzal s ní i jméno. Farář jeho vdovu Kateřinu roku 1791 zapsal jako „vdovu po Vojtěchovi Koutníkovi neb Havláskovi“ a jeho syna Josefa při křtu vnuka Jana (1785) už jen jako „Josefa Havláska“. Na vsi se jména nedávala lidem, ale domům – a právě tahle přezdívka pomohla dokázat, že Josef byl Vojtěchův syn.
Dva pohřby za patnáct dní
Na jaře 1862 přišel rod Koutníků během dvou týdnů o dvě generace. 17. dubna zemřel v Přeštěnicích výminkář Jan Koutník „na sešlost stářím“ a 2. května v Rohozově jeho osmatřicetiletý syn Jakub, už vdovec. Na statku Ovčínek zůstaly sirotky – nejstarší z nich, Kateřina, se o rok později vdávala za Josefa Mrzenu.
Ženich i nevěsta ubrali čtyři roky
Kovář František Xaver Šišma a švcova dcera Rosalie Žilová se v říjnu 1838 brali v Nedvědicích a oba farářovi nahlásili 27 let. Křestní matriky ale ukazují, že se oba narodili roku 1807 – bylo jim tedy po jednatřiceti. Že by se stejně omladili domluveně? Spíš si ani jeden přesný věk nepamatoval: na vsi se narozeniny neslavily a věk se odhadoval.